Sněžné tlapky

29. listopadu 2016 v 20:49 |  Oddechovky
Venku byla obrovská chumelenice. Všude lítal sníh, a když jste se zaposlouchali tak bylo slyšet tajemnou melodii severního větru. Ulice města byli liduprázdné. Když jste nepatrně nahlédli do okna, tak bylo vidět vánoční stromečky a rodiny jak usedají k štědrovečernímu stolu. Jen v jedné z odlehlých budov města se ještě svítilo. Panoval tam pokoj, ale takovým tým studeným až mrazivým způsobem.


Alexis ještě pracovala. I přestože byli Vánoce, tak musela. Někdo tu práci musí dělat. Seděla zabalená ve velkém pleteném svetru a odfoukávala páru z čaje. Výjimečně bylo tam všude ticho. Položila hrnek na stůl a vybrala se už po několikáté na kontrolu. Prošla dveřmi, až se dostala k těm kojím.

Většina pejsků ležela v pelíškách a podřimovala. Když procházela uličkou, jednou za čas se zvedla zvědavá němá tvář a upřela na ni své oči. Jak ráda by dala každému z nich milující rodinu, s kterou v tuhle dobu by skotačil a otravoval u pestře prostřeného stolu. Jenže letos je krize. Lidi si nemůžou dovolit nová zvířátka, a když tak chtějí malé rozkošné štěňátka s různými rodokmeny. Nechápala to.

Bylo tady tolik roztomilých zvířátek. Od Brejna, který sice na jedno očko neviděl, ale vždy jí vděčně olízl ruku, když mu donesla misku se žrádlem. Nebo dvě štěňátka co se našli v krabici u popelnic. Byli to takový dva malí černí rošťáci. Říkala jim Flíček a Loužička. Bylo tady až příliš zvířat bez domova. A kolik jich bude teprve po Vánocích.

Povzdechla jsi a zhasla v sektoru pro psy. Procházela dál chodbou směrem ke kočkám. Většina z nich taky spala nebo se protahovala a bystrými očky pozorovali dění kolem sebe. Bohužel ani ona si nemohla dovolit domů donést chlupatou kuličku. Co by jí ležela na nohou a v noci vedle ní předla. Prošla pár klecí a doplnila jim vodu. Zastavila se u poslední klece.

Ležel tam starý kocour. Hnědo zrzavá barva a dodrásané uši. Našli ho na ulici, nejspíš ho přejelo auto a nechali ho tam prostě jenom tak ležet. Lidi jsou zrůdy. Pomyslela si. Kocourek už nebyl nejhezčí, místy vypelichaná srst, ale stále to byla stejně vděčná bytost, která si zasloužila lásku. Jenže když si ho ani dnes nikdo nevzal, zítra dostane poslední injekci. V tomhle útulku byl už několik let.

Alex ho podrbala za oušky a přisypala mu ještě trochu granulí.

"Neboj, Strako, na druhé straně tě někdo bude milovat." S něhou v očích mu šeptla a zavřela za sebou dveře od klece. Když se rozezněl zvonek na pohotovosti. Okamžitě vyběhla ke vchodovým dveřím a rozrazila je. V noci totiž tady měli i veterinární pohotovost. Když, ale otevřela dveře, nikdo tam nebyl.

Jen malé klubko chlupů, které skučelo. Opatrně ho vzala do náruče a s láskou si ho přivinula. Jenže štěňátko pustilo ještě větší nářek. Odnesla ho do ordinace, a co nejrychleji mu spravila základní vyšetření. Ale až po rentgenu se ukázalo, co to malé sladké bíle klubko bolí. Pejsek měl přeražené žebra. Nejspíš mu tekla krev do plic.

Alex si utřela slzu a přisedla si k pejskovi. Se slzami v očích a s mírným třesem rukou mu píchla injekci. Už mu nebylo jak pomoci. Podle vyšetření měl v plicích už hodně krve a pejsek se jenom trápil.
Alexis se rezignovaně opřela o židli a propukla v pláč.

"Doufám, že najdeš pokoj," šeptla štěňátku a hladila ho po srsti, až dokud naposled nevydechl. Nenáviděla svoji práci, ale někdo jim pomoct musí. Už to byli několikáté Vánoce, co měla směnu, ale teď to bylo poprvé, co se nedalo pomoci.
Zabalila pejska a vložila do speciálního boxu. Poté co zavřela box se sesunula k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama